Postavení města Přelouč v právním systému ČR
Ústava ČR (ústavní zákon č. 1/1993 Sb.) založila ve svém článku 8 právo územních samosprávných celků na samosprávu, které bylo dále konkretizováno v hlavě VII. Ústavy ČR nazvané „Územní samospráva“ ve článcích 99 – 105. Základní územní samosprávnou jednotkou je obec, jejíž právní postavení a fungování je na zákonné úrovni upraveno zákonem č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení).
V ČR se uplatňuje tzv. spojený model státní správy a samosprávy. Ústava ČR vychází z tradičního dělení působnosti obcí na samosprávu a státní správu - vedle práva na samosprávu předpokládá v čl. 105 možnost svěřit orgánům územní samosprávy též výkon státní správy, pokud tak stanoví zákon. Na výkon územní samosprávy se vztahují též základní ústavní principy, které limitují výkon státní moci, a to v případech, kdy územní samosprávný celek vykonává v samostatné působnosti veřejnou moc.
Obec je vždy součástí vyššího územně samosprávného celku, kterým je v ČR kraj. Kraje byly zřízeny ústavním zákonem č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných celků. Na zákonné úrovni je právní postavení kraje a jeho fungování upraveno zákonem č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení). V souvislosti se zřízením krajů došlo k zániku okresních úřadů a jejich pravomoci přešly na obce a kraje, proto byl přijat zákon č. 314/2002 Sb., o stanovení obcí s pověřeným obecním úřadem a stanovení obcí s rozšířenou působností. K tomuto zákonu byla vydána vyhláška č. 388/2002 Sb., o stanovení správních obvodů obcí s pověřeným obecním úřadem a správních obvodů obcí s rozšířenou působností.
Město Přelouč je ve smyslu shora uvedených právních předpisů:
Podmínky a principy provozování činnosti města a městského úřadu:
Město Přelouč se ve svém jednání opírá o právní řád ČR.
Městský úřad se ve své činnosti vůči občanům snaží dostát všem zákonným i etickým požadavkům na jednání a rozhodování, které lze shrnout pod pojem „Principy dobré správy“. Pojmem tzv. dobré správy se zabývá ve svých četných doporučeních Rada Evropy a evropský ochránce práv. Zejména je třeba zmínit Evropský kodex dobré správní praxe z roku 2002 a Doporučení Rec (2007)7 o dobré veřejné správě. Principy dobré správy vychází z pojetí veřejné správy, na jejímž výkonu se podílí i územní samosprávné celky, jako služby veřejnosti, tj. občanům. Dobrá správa je takové chování orgánů veřejné správy, které jim sice zákon přímo neukládá, ale které po nich přesto lze spravedlivě požadovat. Tyto myšlenky se v různé míře promítly do zásad, na kterých stojí zákon č. 500/2004 Sb., správní řád.
V ČR formuloval Souhrn principů dobré správy veřejný ochránce práv, JUDr. Otakar Motejl, na pracovní konferenci v Brně dne 22. 3. 2006. Souhrn principů dobré správy formulovaný veřejným ochráncem práv je neformální a má pouze doporučující charakter. Jedná se o tyto principy:
1. Dodržování právního řádu
Úřad je povinen postupovat v souladu s právním řádem ČR jako celkem a vykládat právní předpisy podle jejich smyslu, v souladu s principy dobré správy, s respektem ke stanoviskům nadřízeného úřadu a konstantní judikatuře soudů. Nadřízený úřad zavazuje princip dodržování právního řádu k poskytování jednoznačných a srozumitelných právních stanovisek podřízeným úřadům. Úředníky tento princip zavazuje, aby využívali své pravomoci pouze k účelu, ke kterému jsou jim zákonem svěřeny a aby při užití správního uvážení zohledňovali výhradně objektivní kritéria a relevantní skutečnosti.
2. Nestrannost
Princip požaduje rovné zacházení se všemi osobami, především aby všem byla dána možnost se vyjádřit. Pokud se úřad rozhodne k některému vyjádření v dalším řízení nepřihlížet, vždy takový postup odůvodní. Stížnost osoby na konkrétního úředníka řeší zásadně jiný úředník, než proti kterému stížnost směřuje, a to na základě porovnání tvrzení obou stran a objektivně zjištěných skutečností.
3. Včasnost
Princip zavazuje úřad vyřídit každé podání osoby v rozumném a přiměřeném čase bez zbytečných průtahů, případně vyrozumět osobu o důvodech prodlevy a předpokládaném termínu vydání rozhodnutí. Pokud může mít rozhodnutí úřadu vliv na výsledek jiného řízení, snaží se úřad rozhodnout ještě před ukončením tohoto jiného řízení. U řízení zahajovaných z vlastního podnětu zahájí úřad řízení neodkladně poté, jakmile se dozví o důvodu pro jeho zahájení a dokončí ho v takovém čase, aby bylo plně dosaženo jeho účelu.
4. Předvídatelnost
Princip vyžaduje po úřadu, aby rozhodoval shodně s tím, jak rozhodoval obdobné případy v minulosti, případně odůvodnil, proč se od své dosavadní praxe v konkrétním případě odchýlil. Úřad také používá v obdobných případech obdobné postupy. Při užití správního uvážení se úřad drží předem daných obecných měřítek a vychází ze spolehlivě zjištěných skutečností. Struktura důležitých dokumentů úřadu je ustálena tak, aby se osoby mohly v těchto dokumentech snadno orientovat.
5. Přesvědčivost
Princip předpokládá, že úřad poskytuje osobě během řízení informace o zjištěných skutečnostech a o jejich povinnostech vůči úřadu a informuje ji o svém budoucím postupu. Úředník přihlíží ve svém ústním a písemném vyjadřování ke komunikačním a intelektutálním schopnostem osoby. Každé rozhodnutí úřadu má přesvědčivé odůvodnění, kde jsou přehledně popsány všechny skutečnosti, ze kterých úřad při přijímání rozhodnutí vycházel, dále způsob, jakým tyto skutečnosti zjistil, a u každé z nich je jednoznačně vysvětleno, jak ji úřad posoudil. Úřad poučí osobu v rozhodnutí o možnosti použití opravných prostředků, a to včetně soudního přezkumu. Úřad podnikne účinné kroky k tomu, aby se osoba, již se rozhodnutí týká, o něm dozvěděla.
6. Přiměřenost
Na základě tohoto principu úřad zohledňuje při uplatňování svých pravomocí mimořádnou situaci určité osoby a její oprávněné zájmy tak, aby jeho postup nebyl vůči této osobě nepřiměřeně tvrdý. Úřad se vždy snaží volit takové prostředky, které co nejméně zatěžují osoby zúčastněné na řízení a jsou vůči nim šetrné a hospodárné. Z možných řešení k dosažení účelu řízení upřednostňuje úřad to, které nejvíce respektuje práva a právem chráněné zájmy osob. Po osobách požaduje pouze takovou míru součinnosti, která je k dosažení účelu řízení nezbytně nutná.
7. Součinnost
Podle tohoto principu úřad vždy usiluje o komplexní řešení problému osoby. Za tímto účelem naváže v případě potřeby kontakt s jinými úřady, popřípadě zajistí vzájemnou komunikaci a předávání informací mezi svými vlastními odbory či organizačními jednotkami. Úřad je důsledný a udržuje kontakt s každým konkrétním případem či problémem až do jeho faktického vyřešení.
8. Odpovědnost
Princip požaduje po úřadu, aby se nevyhýbal posouzení předběžné otázky nebo přijetí rozhodnutí ve věci, která spadá do jeho působnosti. Ke všem námitkám a návrhům osob se úřad ve svém rozhodnutí jednoznačně vyjádří. V případě, že úřad udělá chybu, jasně a výslovně tuto chybu přizná, písemně se za ni osobě omluví a přijme účinná opatření k nápravě.
9. Otevřenost
Princip, podle něhož úřad umožní osobám nahlížet do všech úředních dokumentů a pořizovat si jejich kopie. Toto oprávnění osob omezí pouze do té míry, jakou vyžaduje ochrana osobních údajů, soukromí, oprávněných zájmů jiných osob, utajovaných skutečností, obchodních tajemství nebo jiné zákonné limity. Úřad pečlivě dodržuje spisový pořádek a vede záznamy o příchozí a odchozí poště, takže je schopen jednotlivé dokumenty vyhledat. Na dokumentech úřadu je vždy uvedeno jméno úředníka, který dokument vypracoval a telefonický či e-mailový kontakt na něj. Budova úřadu je vybavena informačním systémem, který umožňuje snadnou orientaci osob uvnitř a zaručuje možnost identifikace jednotlivých úředníků na jejich pracovištích. Úřední deska úřadu je umístěna na snadno dostupném místě, je zřetelně označena a přehledně členěna.
10. Vstřícnost
Princip zavazuje úředníky, aby se k osobám chovali s respektem a zdvořilostí. Úřad se vždy snaží pomoci dosáhnout osobě cíle, který sleduje svým podáním, a teprve v případě, že to není možné, protože tomu brání zákon, nebo oprávněný zájem jiné osoby, úřad podání odmítne. Úřad věnuje všem sdělením osob náležitou pozornost a na všechna podání řádně odpovídá s výjimkou podání opakovaných a nepřinášejících nové skutečnosti a podání anonymních.